Potřebujeme víc přemožitelek – ne jen víc Buffy

Facebook Twitter 06.02.11 | komentáře [7] | kategorie [2] | přečteno [1 711x] | Skye

Koncem roku se s novinkou o filmovém restartu Buffy objevily i různé reakce, v drtivé většině velmi negativní. Mezi nimi se našel i jeden článek veskrze objektivní a protože se mi moc líbil, tady ho máte ;)

zdroj: io9, Charlie Jane Anders

Ve Warner Bros. měli se svým remakem Buffy the Vampire Slayer napůl dobrý nápad. Je na čase, aby někdo pozvedl hůl, kterou Joss Whedon před sedmi dlouhými lety upustil. Ale nepotřebujeme víc Buffy, jen víc hrdinek jako je ona.

Poté, co jsem slyšela o plánech na nový Buffy film bez Whedonovy účasti, měla jsem hluboce smíšené pocity, což mě donutilo se zamyslet. Jal se mě stejný pocit zmatku jako všech ostatních. Buffy je jedním z nejlepších příběhů naší doby a bezvýznamný remake bez zapojení tvůrce se očividně zdá jako špatný nápad.

Ale po důkladnějším zvážení jsem pocítila poněkud odlišný postoj k tomuto remaku. Zaprvé – absence Whedonova zapojení je symptom předpokládaného neúspěchu, ne příčina. Zadruhé – potřebujeme víc hrdinek jako je Buffy, ale mnohem více chci vědět, co by po Buffy mohlo přijít. A zatřetí – po odchodu Buffy nenastal nedostatek ženských hrdinek, ale nedostatek silných hrdinů a příběhů o hrdinství, tečka. Jsme ve zvláštně cynické době, kdy máme spousty hrdinů, ale ne až tak moc hrdinství.

Tak si je rozebereme postupně…

Jossova absence je pouze symptom

Mohli byste natočit skvělý Buffy film i bez Josse Whedona – není to pravděpodobné, ale není to za hranicemi možností. Na Buffy přece neexistuje tajný návod, který zná jen Whedon. Spousta dalších scénáristů si s její postavou poradila docela dobře a je na ni dost všeobecných znaků, včetně toho „existuje pouze jediná“.

Představte si na vteřinu, že Warneři jako scenáristku k napsání filmu najali úžasnou Jane Espenson místo nováčka v oboru Whit Anderson. Trápilo by vás to? Mě ne. A upřímně, některé z posledních čísel osmé série Buffy komiksů mě donutily zamyslet se, zda Whedon sám ještě ví, co s touhle postavou, která ho proslavila, dělat dál.

Ale zároveň žíjeme v éře cynických hloupých remaků. Studia neustále prohrabávají odpadkové koše starých příběhů, hledají kousek, který by rozebrali na součástky a rozprodali. Nevidí na Buffy nic unikátního. Ne víc než na Total Recall nebo jiném z tun dalších remaků, které se snaží protlačit. Jde jen o značky, ze kterých ještě nevyždímali všechno. Jsou rozpoznatelné a obsahují snítko nostalgie, což se dá snadno zpeněžit dřív než budou odhozeny zpět na hromadu.

Pokud remaky fungovaly, bylo to proto, že tvůrci byli ochotni jít zpět ke zdrojovému materiálu a opravdu se do něj ponořit. Jako v případě překvapivě dobrého „Let Me In“ – Matt Reeves byl odhodlaný vrátit se k původní novele Johna Ajvide, aby vytvořil čerstvý pohled na témata a idey novely, místo aby jen udělal špatnou kopii švédského filmu. Ale to nás jen vrací k faktu, že zdrojovým materiálem k Buffy je Whedonova hlava.

A pokud se na to díváme takhle, rozhodnutí Whedona vyškrtnout se zdá více než cynické. Jak těžké by bylo zapojit ho alespoň do role producenta? Neúčast tvůrce postavy v kombinaci s rozhodnutím najmout scénáristu-nováčka zní překvapivě jako rychlý a špatný pokus o remake.

A komentář Andersonové v L.A. Times mě také nenaplnil přesvědčením – znělo to jako sumář filmu a TV seriálu někoho, kdo viděl pár epizod, ale nepochopil témata obětování a síly postav, které Whedon do Buffy Summers vložil. Mluvilo se hodně o „zodpovědnosti a osudu“ a o konfliktu mezi zodpovědností Buffy zachránit svět a její neochotou to dělat – což zní jako náčrt konfliktů postavy než jako její bohatá studie, kterou Whedon vytvořil.

Takže ano, Buffy film bez Whedona by mohl být v pohodě, ale nejspíš nebude.

Stále čekáme na to, co přijde po Buffy

Proboha, Hollywoode. Buffy přemožitelka upírů skončila v roce 2003. A my stále čekáme, že ji někdo posune na další stupeň.

Buffy učinila v kontextu 90 let odvážné prohlášení: co když tahle blondýnka, která vypadá jako oběť z kdejakého hororu je ve skutečnosti lovkyně příšer? Co když tajně zápasí s tíhou světa, protože je jediná, která nás může zachránit?

Whedon často mluví o tom, že původní Buffy film stál na myšlence dívky, která utíká před příšerou, jako v jakémkoliv hororu na který si vzpomenete, ale pak se to najednou otočí a ona ve skutečnosti honí to monstrum a překvapí ho. Protože to není jen obyčejná roztleskávačka, která se hodí jen jako oběť. To bylo radikální v roce 92 a dokonce i v roce 97. Bylo by velmi smutné si myslet, že to stále bude radikální vo roce 2012, nebo kdy má ten film jít do kin.

Spoustě témat z Buffy už prošla záruční lhůta. I celá ta myšlenka, že vypadá jen jako obyčejná roztleskávačka, neznamená že není něco výjimečného, například – další dávku toho samého máme v Hrdinech (Heroes), jen ji zbavili humoru a hrdinství. Celá ta nezvyklost „dívka, která není jen oběť“ už vyčpěla.

Nenechte se zmást, téma rozervanosti mezi povinností a vašimi osobními touhami je nadčasové pro každého hrdinu — ale Buffy tomu dala zvláštní příchuť. Zvláště po polovině druhé série Buffy pozná hodnotu oběti a získá sílu učiněním těžkých rozhodnutí. Nejenže neustále bojuje se svým osudem a hrdinství ji nejen stahuje ke dnu, také obohacuje její život – je to složité. A právě tuhle komplikaci bych ráda viděla na dalším stupni vývoje. Spousta mých oblíbených momentu je ta (a nepřekvapivě, jsou ty „jo, sakra“ momenty), kdy si myslíte, že to už musí vzdát, ale pak se vrátí dvakrát tak silná, nebo udělá něco překvapivého a úžasného. Lidé mluvili o tom, jak jim Buffy dodávala sílu a je to pravda – seriál byl inspirující a v té době nic podobného nebylo.

Takže jaké hrdinky jsme dostali po Buffy? Nebylo to nic extra, alespoň na obrazovkách. Nejlépe se to dá popsat tak, že ženy povýšily ze „slečen v nesnázích“ na „kamarádky, které sem tam potřebují zachránit“. Rozdíl je nepatrný, ale má svůj význam. Koukněme na postavu Theresy Palmer v The Sorcerer’s Apprentice — většinou je spíš milostný objekt, ale přiloží ruku k dílu, aby porazili padoucha. Podobně to vidím i u spousty jiných akčně-dobrodružných filmů, kde ženy hrají role, které nejsou až tak cool jako ty pánské, ale i tak sem tam mají co dočinění – jako Helen Mirren v RED nebo Theresa Palmer (znovu!) v I Am Number Four (Marti Noxon!).

Takže pokud chceme dosáhnout  překvapení, které nám Buffy naservírovala v devadesátých letech, museli bychom dostat ženskou postavu, o které si myslíte, že bude úžasný sidekick, ale vyklube se z ní někdo úžasnější, než všichni ostatní. Co by mohlo opravdu fungovat – pokud budeme mít opravdu štěstí – je chystaný film Hunger Games. Pokud bude filmová verze Katniss alespoň z poloviny tak skvělá jako její knižní verze, mohla by se stát naši novou Buffy.

Ale jo, Buffy the Vampire Slayer je nejspíš trik, který můžete předvést jen jednou – a pak si prostě musíte najít nový. Jak Whedon sám řekl EW před pár týdny ve svém článku o filmu Wonder Woman  — ale měli bychom usilovat o víc zázračných žen.

Nejenže nám chybí silné ženské hrdinky, chybí nám hrdinové všeobecně

Dokážete jmenovat jiný populární příběh uplynulé dekády, který by řešil cenu a lesk hrdinství a záchrany lidí tak, jako Buffy? Já opravdu ne.

Skutečně si hluboko uvnitř myslím, že Heroes chtěli vyprávět příběh o hrdinství, ale nebavme se o tom, jak to dopadlo. Lost také flirtoval s nápadem ukázat, jak se z někoho stává hrdina, ale nedostali se k jádru pudla. Většina superhrdinských filmů jsou jen zbožná přání a pozlátko bez jakéhokoliv skutečného heroismu. Stejně jako trpíme recesí zloduchů, také nám chybí hrdinové, kteří se obětují, zachraňují lidi a dělají správné věci i za jistou cenu. Aspoň už nějakou dobu.

Párkrát jsem náznaky těchto témat viděli – Avatar, navzdory všem chybám, nám ukazuje, jak se musí Jake Sully těchto rozhodovat, jestli se stane hrdinou, který zachrání Na’vi. Temný rytíř se také potýká s férovou dávkou volby „stát se Batmanem a zaplatit jistou cenu“. A Bruce Wayne tu cenu zaplatí, protože lidé Batmana potřebují. I nepříliš dlouhý seriál The Middleman se začal zaobírat zajímavými tématy obětování se, kdy Wendy Watson musí zachránit svět, ale pak byl stažen z vysílání. (I v komentářích se našlo pár zajímavých příkladů, jako Harry Potter nebo Supernatural.)

Ale většinou nás zahrnují sladcí hrdinové, kteří až tak hrdinští nejsou a vlastně ani moc zajímaví. Tito hrdinové buď se svou zodpovědností vůbec nemají problémy, nebo fňukají nad tím, jak je tíha zodpovědnosti drtí. Témata v Buffy – chtít normální život navzdory skvělým superschopnostem – degradovali v tak trochu ufňukánky. Dozvídáme s klady i cenu toho, mít moc – ale ne to, jak skvělé je udělat správnou věc.

Jedna ze součásti „cesty hrdiny“ je „odmítání volání hrdinství“ a ta se poslední dobou stala celým příběhem – byl to například jediný motiv Transformers: Pomsta poražených a téměř celý děj Čarodějova učně. Možná, že vás baví koukat na mladé hejsky soužit se nad tím, že nechtějí kamarádit s úžasnými obřími roboty nebo se učit cool magii, ale můj šálek zábavy to není.

Vím, že žijeme v cynické době a máme pocit, že nikdo z nás sám nic nezmůže, protože každá válka je bahno a každý politik se dá koupit, bla bla bla. Zlo vidíme všude, ale je neurčité, protože je systémové a my všichni dospělí s ním v určité míře souhlasíme, protože jinak bychom museli žít někde na samotě v chatrči. V jisté míře nám naše fantazie o superhrdinech pomáhají v této realitě přežít – jen kdybychom měli kouzelný prsten, mohli bychom všechny problémy v mžiku vyřešit! – ale naše hrdinské příběhy by nás měly také donutit zamyslet se nad skutečným významem hrdinství. Cesta hrdiny nemá být snadná nebo vždy jen bájná – ale to ji dělá ještě víc hrdinskou, ne méně.

S Buffy, přemožitelkou upírů Whedon nastavil laťku všem vypravěčům – ne jen vyprávět lepší příběhy o hrdinkách, ale lepší příběhy o hrdinství obecně. Tato výzva zatím nebyla zodpovězena. Omílání Whedonovy vlastní vize není odpovědí na jeho výzvu – je to jen hloupá lichva. Tak do toho, Hollywoode – je na čase dát nám další generaci Buffy.